Je konečně vytoužený pátek. Na víkend hlásí pěkné počasí. Musí se jet lízt. A tak rychle vymyslet kam. Vysočina, Sušky nebo Sokolíky? Na písek už to není. Škoda. Pěkně jsme se letos s Oťasem rozmakali. Ale je tu zase podzim a s ním vlhké počasí a konec lezení na písku. No chtělo to tu formu ještě zúročit a vylézt pár prásků!

Tak asi Sokolíky, Oťasoj jsem je už v létě sliboval. Pro jistotu beru do ruky telefon a volám mu, abych se ubezpečil, že doma dostal na sobotu opušťák. Dostal, ale musí být do šesti doma. Dost brzo, tak to budeme muset rychle lízt, aby se to vyplatilo. Jet takovou dálku a vylézt jen pár cest, no to by byla katastrofa. Prostě jako předseda, nepřipustím žádný prostoje!

V sobotu ráno Oťas přijíždí ve smluvený čas. Nějak mu rachotí výfuk, ale nevěnujem tomu velkou pozornost. Prej uhnilý konec. V Trutnově nabíráme ještě Honzu a hurá ve třech na Sokolíky. Na Pomezkách se nám konečně otvírá výhled do Polska. V údolí se ještě válí mlha, ve stínu je -2 C. Ale do toho pere slunce svými podzimními paprsky a slibuje krásný den. Už mě svrběj ruce. To si bezvadně zalezeme. Už abychom tam byli. Snad tam nebude moc "smačňáků" co lezou jen na rybu. Zbabělci.

Uhýbáme ze silnice a na parkoviště ke skalám to máme po lesní cestě jen pár stovek metrů. Při přejíždění jednoho odvodňovacího koryta nám ale pod podlahou něco zalupe a máme z auta štěkající kulomet. Praskla spona a vejfuk visí na cestu, jak chcíplá anakonda. A je po lezení! A já se tak těšil! No co naplat, musí se to rychle opravit. Nastupují zlaté české ručičky. A musí to jít i bez kleští a šroubováku. Oťas nemá vůbec žádný vercajk. Amatér. V rychlosti sháníme nějaký drát. Nacházím jej až u malého oploceného pozemku. Je ale ostnatý. Asi tam chovaj mamuty. To je jedno, příště jim bez ostnáče utečou. Po chvilce snažení se mi daří kus ulomit a spěchám zpět k autu. Auto se ale klukům nepodařilo vyheverovat, je uhnilá díra na zvedák. To snad není ani pravda. Pokusím se pod to auto nějak nasoukat. Ještě že nemám velký břišáky. S nima bych se tam určitě nevešel. Jde to. Za chvíli mám ruce jak řezník Čepelka, taky tak krvavý. Zkuste si tuhej ostnáč motat holýma rukama. Nakonec se to společnými silami podařilo. Nějak jsem to zašmodrchal a přitáh k podlaze auta. Konečně startujeme a za pekelnýho rachotu dojíždíme zbytek cesty.

A konečně taky lezem. Pohoda. Za krásného počasí dáváme osm cest. Ale musíme hledat ty na slunci, ve stínu je pořád pěkná kosa. Letos možná poslední slunný víkend, vylákal ven hordy lezců. Ale ještě se vejdeme. Den uběhl nějak rychle a jen svíravý pocit v žaludku nám připomněl, že jsme ještě nejedli, tedy až na Honzu, ten šrotuje pořád, a že je taky čas odjet domů. Balíme vercajk a na zpáteční cestě k autu koušeme do chleba a čokolády. Ve stínu je pořád omrzlice. Snad ušetříme i pět "zlotek", za parkovný. Nutit jim je nebudem, když je ráno nechtěli.

I přes to počáteční zdržení jsme si pěkně zalezli. Možná letos naposled. Tak zdar "smačňáci". Na jaře jsme tady znova.

Předseda


Pár obrázku z akce.